Představení
Khon na řece
Co je khon, proč jsou masky důležité, jak se liší thajský klasický tanec od lidového a jak zhlédnout krátkou ukázku na večeři na lodi, aniž by vám unikl smysl.
Rezervujte si místo na řece ↗Rychlá odpověď
Khon je thajské maskované taneční drama, hrané již od dob Ajutthajského království a v roce 2018 zapsané UNESCO jako nehmotné dědictví. Tanečníci bez slov sehrávají epizody Ramakienu, thajské verze Rámájany: slova nese přednašeč nebo sbor a příběh nesou tanečníci svými gesty. Na večeři na lodi uvidíte krátkou ukázku vedle thajského tance – dost na to, abyste rozpoznali masky a pohyb a věděli, zda chcete později vidět celé představení.
Taneční drama beze slov
Khon vznikl jako dvorní umění. Tradičně se hrál u královského dvora, muži v maskách, za doprovodu přednašečů a piphatu, thajského souboru dechových a bicích nástrojů. Jeho účinkující nemluví. Místo toho má khon vlastní jazyk pohybu – zapojuje trup, ruce, paže, nohy, chodidla, šíji i hlavu, aby nesl význam, takže zavrtění hlavou vyjadřuje odmítnutí jasněji, než by dokázalo slovo. Na palubě sledujte ruce a chodidla: tam se odehrává herectví.
Příběh za každou scénou
Téměř každé představení khonu čerpá epizodu z Ramakienu, jednoho z thajských národních eposů a thajského podání indické Rámájany. Ráma I. dohlížel v roce 1797 na jeho verzi a jeho syn Ráma II. části přepracoval pro khon. Příběh staví Phra Rama, thajského Rámu, proti Thotsakanovi, desetitvárému démonickému králi Lanky, a Rámova II. verze khonu rozšiřuje roli Hanumana, opičího hrdiny. K pochopení ukázky zápletku nepotřebujete, ale vědět, kdo nosí kterou masku, pomáhá.
Jak číst masky
Role v khonu následují dlouhou tradici: hrdinové, hrdinky, obři a opice. Obři a opice nosí masky, zatímco většina lidských postav nikoli, takže maskovaný tanečník na palubě je obvykle jeden z démonů nebo jedna z Hanumanových opic. Opicí role patří k těm nejdůležitějších a vyžadují hbitost; trénink khonu začíná už v útlém věku, aby opičí tanečníci zvládli salta, která tato role může vyžadovat. Démoni u brány ordinačního sálu chrámu Wat Arun pocházejí ze stejného příběhu, takže na břehu můžete potkat jednu z těchto postav.
Klasický a lidový tanec
Thajský tanec se dělí na dvě rodiny: klasický tanec, dvorskou tradici, a lidový tanec z jednotlivých regionů. Khon je nejstylizovanější klasickou formou. Lakhon, jeho klasický příbuzný, čerpá z širší škály příběhů a jeho tanečnice, obvykle ženy, tančí jako skupina, nikoli jako jednotlivé postavy. Lidový tanec zahrnuje regionální tance, kruhový tanec zvaný ram wong a ram muay, který předchází zápasu Muay Thai. Na plavbě bývají taneční čísla vybírána tak, aby si je užili i diváci zcela bez znalosti kontextu.
Staré umění, dlouhá historie
Návštěvníci píší o khonu po staletí. V roce 1687 francouzský diplomat Simon de la Loubère popsal v Ayutthayi maskovaný tanec s zbraněmi, který mu připadal spíše jako boj než tanec, a zaznamenal vysoké, špičaté pozlacené pokrývky hlavy tanečníků. Khon kdysi tančili výhradně muži; dnes jej tančí i ženy, a to včetně opičích a démonských rolí. V roce 2018 zapsalo UNESCO khon na Reprezentativní seznam živých tradic.
Jak vytěžit maximum z krátké ukázky
Odložte vidličku, jakmile se objeví masky, protože ukázka rychle skončí. Sledujte kontrast mezi majestátními lidskými rolemi a pružným, přikrčeným pohybem opic. Všimněte si, že na jevišti nikdo nemluví; slova přicházejí z hudby nebo od vypravěče. Pokud vám těch pár minut nestačí, vyhledejte celovečerní produkci khonu jiný večer; divadelní jeviště ukáže rozměr, jaký paluba nabídnout nemůže.
Zdroje